Fotky z první dětské výpravy do Bojova [13. 11. 2010]

 Zápis z kroniky:

 V sobotu 13. listopadu jsme šli na naši první výpravu do klinecké štoly. Bylo nás osm – Andrej, Daník, Leontýnka, Ruda, Átayela, Iléwin, Mithákši a Wakanteča. Vyšli jsme okolo půl desáté z fary. Cesta k cíli – štole u Klínce byla zdlouhavá, tak jsme si ji urychlovali spoustou her. Hráli jsme hru Klíště, kdy jsme museli nenápadně připnout na někoho kolíček. Prohrál ten kdo měl při vyhlášení kolíček na sobě. Také jsme hráli Bouři. Kolem půl jedenácté jsme byli blízko Bojova. Na chvíli jsme se zdrželi na kopci. Některé z nás chůze tak zmohla, že ještě před sestupem vytáhli svačinu. Když jsme kousek popošli, ocitli jsme se na místě jako stvořeném pro hru na medvědy. Každý si našel svůj strom a souboj mohl započít. Průběh hry byl vážně napínavý, ale nakonec byli dva vítězové – Andrej a Leontýnka. Hra na medvědy nás vyčerpala, ale naštěstí už jsme byli velmi blízko cíle naší cesty.      

Zanedlouho jsme vyslali Wakanteču, aby jeskyni prozkoumal. Tvářil se nebojácně a chtěl vyrazit bez baterky. Po chvíli se ale vrátil. V jeskyni byla taková tma, že ani takový borec jako Wakanteča si netroufl jí projít bez světla. Jako první odvážlivec z řad dětí byl zvolen daník. Když prošli i ostatní, zjistili, že Daník není k nalezení a asi se v jeskyni ztratil. Ale ne! Jen se schoval a ztracení předstíral, to jsme si všichni oddychli. Pokračovali jsme cestou kolem Bojovského potoka, a když jsme dorazili k brodu, zastavili jsme se, abychom rozdělali oheň. Když plápolal, vytáhla Mithákši z batohu překvapení dne – buřty! Opékali jsme, jedli zbytky svačiny, popíjeli čaj a bavili se. Také jsme vyhlásili „vítěze“ hry klíště. Byl to Andrej. Kolíček Andrejovi připíchnul Ruda jako pomstu za to, že ho cestou Andrej uhodil. Když jsme zaplnili pupky, zahráli jsme si hru o nejlepší sladkost. Vyhrála Rudova Margotka, ale Daníkova sušenka taky nebyla vůbec špatná. To už jsme se ale pomalu chystali k odchodu. Ruda, Leontýnka, Daník a Andrej zahladili ohniště tak dobře, že ani nebylo poznat, že tu někdy nějaké bylo. Ještě před odchodem jsme hráli Liščí ocásky. Bývali bychom je hráli snad až do večera, ale Wakanteča a Mithákši se obávali, že nestihneme dojít včas, tak jsme vyrazili směrem do Hvozdnice. Tak jsme šli a šli a pořád šli do kopce, až jsme najednou vyšli ve Sloupu. Cestou nás sužovala hrozná žízeň. Nikdo z nás už neměl nic k pití a cesta před námi byla ještě dlouhá, tak jsme se museli pospíšit. Někde za Sloupem se Andrej naštval. Důvod naštvání se? Protože se naštval! Do Hvozdnice jsme dorazili asi o půl hodiny dřív. Spasila nás Iléwin, protože došla domů pro pití. Při čekání na rodiče jsme hráli vybíjenou, tak nám čas rychle utíkal. Nejdéle jsme se načekali na rodiče Zuntovi.