Puťák 2006 – Slovenský Ráj, Nízké Tatry [21 – 30. 7. 2006]

Účastníci:

Fotky:

Deník:

pátek 21.7.:

Hned na Strakonický se v autobuse Maške zastesklo po Kájovi a musela si půjčit od Rampepurdy telefon, aby se z toho nerozbrečela. Následovala předem přesně vypočtená cesta na vlak:
23:05 – odjezd metra ze Smícháče
23:13 – příjezd metra na Náměstí republiky
23:25 – dobíháme na nástupiště k vlaku na Hlavním nádraží, kde nás nervózně očekávají Čaka, Wačí a Zoran. Wačí byla odhodlána nabídnout svoje tělo, Zoran svoje peníze a Čaka přeřezat koleje, jen aby nám vlak neujel. Naštěstí nic z toho nebylo třeba..
23:29 – se roztáčí kola vlaku a naše neohrožená skupina se vrhá do dalšího dobrodružství.

sobota 22.7.:

Během noční jízdy nabral náš vlak více než hodinu zpoždění. Strojvedoucí se to snažil, seč mohl, dohnat rychlou jízdou a v každé zastávce na poslední chvíli prudce dobržďoval asi záchrannou brzdou. Kolem desáté vycházíme od vlaku ze Smižan. Na začátku Slovenského Ráje nás čekalo nemilé překvapení – Pán ve žluté vestě na nás naléhal, abychom mu zaplatili nemalý obnos za jednodenní vstupenky do národního parku. Po chvilce vyjednávání jsme mu peníze odevzdali a pokračovali dál. U Letanovského mlýna nás přepadla tlupa loupežníků. Zprvu vypadali, že nás chtějí okrást, nakonec se ale zmohli jen na žebrání o chleba. Pod Kláštorskou roklinou nás zastihla bouřka, která se už několik hodin hřměním hlásila o slovo. Promoklí na kost, ale s hlavami vztyčenými jsme dorazili na Kláštorisko.

neděle 23.7.:

Kláštorisko .. Kláštorská roklina .. Hrdlo Hornádu .. další pán ve žluté vestě .. Podlesok .. Kofola .. Suchá Belá .. V této dolině byla založena Rychlá Rota ve složení Húd, Kimáč, Čanku – Členové rychlé roty nekompromisně zdolají každou dolinu za poloviční nebo ještě menší čas, než je uveden na ukazatelích nebo v mapách .. Malá Polana .. Bykárka .. Klauzy .. Sokolia dolina (2 hodiny .. Rychlá Rota pokořuje tuto dolinu za pouhých 52 minut). Od vrcholu Sokolie doliny vyrážíme směr Kláštorisko a, zatímco ostatní si zkracují cestu Velkým Kyseľom, Rychlá Rota si to žene po žluté, modré, žluté a červené pěkně okolo. Na Kláštorisko dorážíme obě skupiny současně a téměř za tmy.

pondělí 24.7.:

Dnes je „kritický den“, vstáváme poměrně pozdě. Mezitím co Wačí, Čaka, Maške a Zoran popíjí kávu v reštaurácii, Rychlá Rota a Rampepurda, členka Líné Party, píšeme tento deník a plánujeme dnešní odpočinkový výlet..
Těsně před výletem jsme házeli talířem o to, kdo bude ve vlaku cestou domů stlát všem lehátka. Šťastným výhercem se stal náčelník. Zítra proběhne ještě druhé kolo této soutěže. Na výletě Rychlá Rota opět potvrdila své kvality zdoláním 55-timinutové Bielé doliny za neuvěřitelných 25 minut. Během toho předběhla několik stád členů klubu Střevíců a Botasek, kteří se tudy potáceli.

Ze hry na pohádku tentokrát vzešel tento prapodivný příběh:

„Jednou přinesl Pepa vejce babičce domu, když zrovna v televizi nedávali Dallas. Babička ale stejně televizi vypla. Tak usedl vedle kočky sledující babiččinu mikrovlnku ohřívající něco chlupatého v kožichu. Najednou vybuchla babička, protože zvíře smíchy nevybuchlo. Pepa hned popadl plácačku, zamáčkl kočku a odešel od maminky pryč. Tetička, snacha, švagr i náměsíčný pošťák nevěděli, kde by co jak a kdy sežrali.“

Náš odpočinkový výlet se nakonec protáhl do pozdních večerních hodin a na Kláštorisko jsme dorazili až po slunce západu.

Zítra nás čeká přesun k nádrži Palcmanovská Maša. Kde tam budeme spát? V kempu? To snad ne. V lese? U hájovny? No nevim. A pojedeme lanovkou?

úterý 25.7.:

Šťastným výhercem 2. kola soutěže o stlaní se stal Húd. V neočekávaně krátkém čase jsme se dokázali dostat na Geravy k horní stanici staré rozhrkané jednosedačkové lanovky, která kupodivu stále ještě premává. Zřejmě se záměrem postavit novou lanovku vybírají její majitelé nechutných 90,-Sk za jednosmerný lístok. Tímto strojem jsme se dostali do Dedinek, kde jsme strávili romantický večer na pláži u Palcmanovské Maši.

středa 26.7.:

Po noclehu v nedalekém lese se naše skupina rozpoltila na 3 strany. Každá ze stran navrhovala jinou trasu a styl postupu. Nakonec jsme museli přistoupit k demokratickým volbám. Ve druhém kole voleb zvítězil Čakou navrhovaný krátký výlet bez batohů. Mládežnická strana zpochybňuje výsledky voleb. Její protest je však naprosto ignorován. Extrémistická jednočlenná skupina Čanku nebyla ochotna podřídit se režimu vítězné strany a dále trvala na tom jít se všemi věcmi na zádech tou nejnáročnější trasou i za cenu odtržení se od ostatních.
Spontánně došlo k opětovnému zformování Rychlé Roty a tak se naše skupina rozpadla na 2 státy.
Po projití šíleně náročné a dlouhé avšak překrásné cesty se Rychlá Rota znovu spojila s Línou Partou, která po své kratičké procházce nastoupila do vlaku o stanici dřív.
Několika dopravními prostředky jsme dojeli do Brezna, kde jsme díky dalším demokratickým volbám dali přednost nákupu v supermarketu s „Najnižšou cenou v mestě“ před nákupem v normálnim krámu a koupelí v bazénu. No to je děs.. Teď čekáme na autobus do Sedla Čertovica, kde se z nás zítra stanou hrdinové.

čtvrtek 27.7.:

Ze Sedla Čertovica jsme vyrazili před jedenáctou hodinou po cestě Hrdinov stále do kopce. Při odpočinku v půli kopce jsme se všichni občerstvili borůvkami, až na Čanka, který opět uháněl napřed. Šli jsme do kopce, z kopce, do kopce a do kopce za doprovodu nádherného výhledu do širokého údolí. Na chatě G.M.R. Štefánika jsme poobědvali Kofolu a chleby a zase vyrazili vstříc našemu cíli – Kamenné chatě pod Chopkom. Cestu jsme si prodloužili o výstup na Ďumbier. Nakonec jsme zcela utrmácení dorazili na Chopok. Tam jsme uvařili výborné večeře, šli se kouknout na západ Slunce z vrcholu Chopku a zalezli do chaty. Jako moučník jsme si dali místní vyhlášenou buchtu, zahráli jsme si šachy, karty a další libové hry (viz. foto) a ve výšce 2000 m.n.m. jsme ulehli do spoločnej noclehárni.

pátek 28.7.:

Hned ráno šel Čanku pro vodu na Kosodrevinu (do hotelu o 500m níž než je Kamenná chata pod Chopkom), proto jsme vyráželi až v 11. Cestou nás všude otravovaly mouchy a znepříjemňovaly nám naše odpočinky, obzvlášť pak ten nejdelší – obědový. Húd oběd raději nejedl, protože se předchozí den najedl párků a hrozilo, že se „zebleje jak Alík“. Po náročné tůře jsme se dostali na turistickou útulňu pod Chabencom, kde si „dospělí“ dali pivo. Nabrali jsme vodu a vyrazili směr Magurka. Šli jsme šíleným kopcem dolů a zase dolů, ale dole jsme ještě nebyli, to až za chvíli – po tom, co jsme čekali na Kima, Wačí, Maške a Zorana, kteří se pásli na borůvkách..

Došli jsme k chatě Magurka, která je už 4 roky zavřená. Při pohledu na tábořiště hned vedle jsme se rozhodli zakoupit kabanos a přenocovat na louce. Rozdělali jsme oheň, pekli kabanos a smáli se Kimáčově všudypřítomné pubertě.

sobota 29.7.:

Dneska už jedeme domu! Od cesty nás dělilo už jen pár hodin chůze na autobus do Liptovské Lužné, což jsme hravě zvládli. V Ružomberoku nám Čanku domluvil, že za 150,-Sk jsme se mohli všichni osprchovat v místní plovárni. Do bazénu se raději nikdo z nás neodvážil.

Teď čekáme na vlak a ještě nějakou tu hodinku budeme. V okolí jsou pořádné kopce, proto tu nákladní vlaky mají dvojité lokomotivy. Počítáme vagóny a okoukáváme, jak by se dalo cestovat na nákladních vlacích. Každej vagón má na sobě průvodku, kde je uvedená jeho cílová stanice 😉

Řešíme, kam pojedeme a kam nepojedeme. Hoši hodnotí kolem procházející buřtguláše … Snad šťastně nastoupíme a odjedeme …