Píseň nesmrtelného hlasu:

Kdysi dávno se vydala velká četa válečníků pod vedením náčelníka
slynoucího statečností do nepřátelského kraje, aby jej vyplenila a jeho
obyvatele zahnala. Bojovníci byli již mnoho dní na cestě, avšak nepřítele
dosud nenalezli. Jednoho dne přišli k místu, kterým protékal jasný potok.
Tam se utábořili, aby si odpočinuli a doplnili své zásoby.
Nadešla noc. Měsíc nesvítil, byla úplná tma, ač hvězdy jasně zářily na
temném nebi. Několik mužů připravovalo večeři a ostatní seděli kolem ohně a
spravovali mokasiny rozedrané dlouhým pochodem. Staří bojovníci vyprávěli
válečné zkazky o podivuhodných dobrodružstvích svého lidu…
Večeře byla připravena, náčelník se chystal vykonat posvátné obřady.
Pozvedl ruce k nebi, aby vzdal dík Neznámé Bytosti, která vše řídí. „Otče,
kráčíme v temnotách. Temnotami jdouce, skláníme čela.“
Náhle bylo ticho přerušeno hlasem propuknuvším v píseň! Každý
válečník se bezděky chopil zbraně. Náčelník rozkázal uhasit oheň a v
okamžiku čilé ruce zahrabávaly hořící polena do země. Mužové s tlukoucím
srdcem obkličovali místo, odkud vycházel tajemný hlas. Kruh se stále zužoval,
až bojovníci spatřili obrysy stromu – nyní již nemohl záhadný zpěvák
uniknouti, ale přesto zpíval dále. Náhle píseň skončila a její ozvěna odumřela
kdesi v dáli. Mužové opatrně sevřeli kruh, avšak uprostřed nenalezli nikoho.
Jen u paty velikého stromu ležely rozházeny vybělené lidské kosti a šklebící
se lebka. Smrt si vyžádala tělo tohoto člověka, vrátivši jej prachu, avšak
neumlčela hlasu muže, jenž v životě bojoval mnoho dobrých bojů. Náčelník,
rozhlédnuv se po svých lidech, pravil: „Toto byl muž, jenž zemřel jako
válečník. V jeho hlase zněla radost.“ Muži, kteří zažili toto dobrodružství,
spojili se později v družinu, kterou nazvali MA-WA-DA-NI. Spojili se, aby lépe
sloužili svému lidu a byli mladým mužům příkladem šlechetnosti v míru a
odvahy v boji.